OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na norské scéně naleznete skupiny klonící se snad k jakékoli odnoži tvrdé hudby. Je zbytečné mluvit o blackové a postblackové scéně, avšak i progresí načichlé metalové spolky jako EXTOL nebo FRANTIC BLEEP si rozhodně zaslouží i nějaké další souputníky, otevírající daný styl do nových dimenzí. BENEA REACH se jako takový nový objev tváří, předvádějí totiž trošku jiný přístup, než by se mohlo zdát ze sestavy, ve které upoutá především bývalý kytarista EXTOL Christer Espevoll. A v čem že je přístup této skupiny jiný? Především ve skutečnosti, že jejich hudba obsahuje i hardcore a post-hardcore prvky, které na norské scéně přece jen až tak rozšířené nejsou.
Málokoho asi překvapí, že prvotním pocitem z hudby BENEA REACH je podobnost s Espevollovým původním působištěm, skupina totiž ve velké míře sází na ne tolik přístupnou kombinaci nervózně těkající technothrashové kytary a rockově uvolněné hravosti. Melodické prvky se skrývají v jakési druhé vlně (více vrstev vytváří působivou plnost kompozic), a co je hlavní, jsou to postupy, které spíše než tradiční melodie připomínají eklektické záchvaty hudebního anarchisty. Převážně ve výškách bloudící, náhle se objevují a stejně nenadále miz. Výpady vždy zůstávají v jakési „disharmonické ladnosti“ k základnímu riffování, fungují nesobecky a nestrhávají skladby do přespřílišné zmatenosti, byť samy o sobě složky ztřeštěné neuspořádanosti obsahují. Snad i tento prvek způsobuje, že více než cokoli norského připomínají BENEA REACH Frantíky GOJIRA („Pandemonium“ budiž typickým příkladem). S ubíhajícím časem se však stále více dere na povrch skladeb i přímočařejší hardcore složka. Christer Espevoll a Marco Storm, hlavní osoby zodpovědné za hudební obsah debutu „Monument Bineothan“, se však nevydali cestou vstřícného metalcoreu, zcela totiž ignorují pro tento styl typické melodické refrény. Naopak se zjevuje náladová zahulenost post-hardcore-přístupu, což v kombinaci s onou prvotní thrashovou razancí vytváří neobvyklou podobu kontrastní sludge agrese. Často je to hodně blízké například i takovým ISIS. A když už jsem u toho přirovnávání, nezbývá než vyslovit další jméno zpoza velké louže, a to zkušené THE OCEAN. Promo materiály hovoří o kombinaci MESHUGGAH a MASTODON, a ani to není tak úplně od věci, například skladba „Transmitter“ je tomuto příměru hodně blízko.
Spojení technothrashových a post-hardcoreových prvků se v podání BENEA REACH jeví až neuvěřitelně funkční a ve svém důsledku naznačuje, že tyto dva styly se setkávají i tam, kde si to ani neuvědomujeme (vezměme třeba ty již zmíněné THE OCEAN). Hrubozrnný zvukový kabátec pak jen podtrhává snahu skupiny o hodně temný výraz, čemuž odpovídá i vokální složka, která těká od chroptivě vyšponovaného řevu až k různě nálady dobarvujícím výstřelkům, kterými jsou například krátké zastřeně zpěvné chóry v „Inheritor“, které svojí ladností kontrastují s nervózní náladou skladby. Zvuková a produkční stránka je tím hlavním scelujícím faktorem, který z často velmi rozdílně pojatých skladeb tvoří fungující celek. Tomu samozřejmě přispívá i šikovná dramaturgie, kdy seřazení skladeb neskáče mezi největšími kontrasty. K sonické mlze na konci „Venerate“ a závěrečné kosmicky prostorné a líně se plazící akustice „Drapery“ se tak postupně propracováváme již obeznámeni s mnohými „výstřelky“ a připraveni i na netradiční polohy, které skupina umí šikovně vkomponovat do svých aranží.
BENEA REACH představují kombinaci metalu a hardcoreu, uřvané agresivity i náladové lehkosti, která ve výsledku vůbec nezní běžně, naopak má hodně daleko do obvyklého pojetí. Jakýsi sludge technothrashcore je dalším důkazem, že norská scéna dokáže nabízet netradiční a přitom funkční stylové hybridy.
8 / 10
Håkon
- kytara
Ilkka
- vokál
Marco
- bicí
Christer
- kytara
Martin
- kytara
Håkon
- basová kytara
1. Ground Slayer
2. Inheritor
3. Transmitter
4. Punge
5. Pandemonium
6. River
7. Torch
8. Conflux
9. Emperor
10. Immaculate
11. Venerate
12. Drapery
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.